Když jsem přemýšlela nad podtitulkem knížky, okamžitě se mi promítl Martinův úsměv, jeho nakažlivý smích, ale stejně tak i tichý "pláč" nad tím, co by často tak rád změnil, ale sám na to nestačí... a byl tu - Hercův úsměv, smích i pláč. Martin Dejdar je pro diváky vždycky záruka dobré zábavy, pro pořadatele jistota vyprodaného sálu. Myslím, že jemu pánbůh nadělil všechno, co dokonalý kumštýř k dokonale odvedené profesi potřebuje: intelekt, sebekontrolu, dráždivý způsob herectví, jen jaksi zapomněl přidat alespoň špetku „umění“ se nabídnout, aby konečně někdo zjistil, že vedle moderování a všech rolí, které dosud hrál, zvládne i na jevišti stejně skvěle tak velký part, jako měl a znovu bude mít v další sérii televizního seriálu Zdivočelá země… Martin o svých snech mluví stejně „tiše“ jako třeba o životních prohrách, o řadě podrazů, které mu připravili hlavně ti, co jim samozřejmě a beznárokově hodně pomohl, a říkali si – přátelé. Je rád v Ypsilonce, jako malý kluk je blázen do svého hokejového mužstva HC OLYMP, hrozně mu vadí fakt, že se nedá bojovat s těmi, co mají šanci o kdekom psát blbosti, urážky a lži… bezprostředně a nadšeně, přitom s velkým respektem, vypráví o hvězdách světového a sportovního nebe, s nimiž se setkal, o svých opravdových a věrných kamarádech, o Jiřím Lábusovi a jejich společně prožitých historkách. Martin je pyšný na svou rodinu, která vždycky drží pohromadě, miluje své děti, svou ženu Danielu… má rád slušné lidi, pro které je ochotný cokoliv a kdykoliv udělat.